Pamír 2018 (den 2-4) Jak jsme se chtěli vyfotit u Kremlu

Rusko…jestli bůh někde tvořil s rozmachem, nadhledem a odvahou, tak tady. Rusko je nesmírné a nekonečné. Nekonečné pláně. Nekonečné lesy. Nekonečné louky. Nekonečná pole. Nekonečná silnice s bílou čárou uprostřed. A sem tam autobusová zastávka.

Marně hledáš vesnici nebo obydlí nadohled. Nic. A když uvidíš starou paní s dvěma velkýma taškama, ptáš se sám sebe: “Kde se tu proboha vzala? Odkud jde?? Kam??? A jak dlouho ještě bude muset jít, než dojde tam, kam jde????”
Rusko je obrovské. Obrovské bolševníky vysoké jako dospělý chlap. Obrovské přehrady. Brovské elektrické stožáry. Už chápeš, že ruská duše je široká a rozervaná. To nemůže být jinak.
Rusko je nádherné. Nádherná obloha. Nádherné mraky. Nádherné západy slunce. Můžeš fotit jak chceš, ale nikdy to nezachytíš.
Rusko je kýč. Kýč vytvořený bohem a přírodou. Kýč, který vytvoří člověk, je jen trapným a marným pokusem o nápodobu něčeho krásného. Tady je to skutečné a pravdivé. Všechny ty ruské pohádky, filmy…nic není přehnané, všechno v nich je takové, jaké to je.
Až někdy někoho uslyším nadávat na Rusko, řeknu: “Sedni do auta a přijeď sem.” Až někdy uslyším někoho stěžovat si, že se nemá dobře, řeknu mu: “Přijeď sem.” Až někdy někoho uslyším říkat, že dře jako mezek a stejně se má někdo jiný lépe, řeknu mu: “Přijeď sem.”
Stále jasněji si uvědomuji, že některé věci nejsou, jak bychom je chtěli mit, ale opravdu mnoho jich máme tak, jak se nám ani nesnilo. (Nevím, jestli jsem tohle někde četla nebo je to moje myšlenka, ale to je nejspíš teď jedno.)
…vetšinu času sedíme v autě.
Břízy, borovice, ohořelé pahýly stromů, bažiny, tůňky, mokřady s uhnilými stromy, růžovo bílé louky, voňavé meze s malinami a žlutou třezalkou…vesničky s domy na prodej. Krajková okna. Dřevěnice – opravené, opuštěné, zchátralé…nové cihlové domy, prosté, obyčejné…Žluté trubky plynovodu táhnoucí se jako had každou vesnicí a zahradou.
Dny a hodiny mi splývají. Obrazky krajiny, vesnic kolem a měst míhaji rychle za oknem a já si je nedokážu zapamatovat všechny. A chtěla bych! Tohle všechno bych si chtěla podržet. Jen sny, které se mi tu zdají, ty bych klidně pustila.
Noční vjezd do Moskvy jsem prospala. Nedokázala jsem se soustředit na nic jineho nez na myšlenku, že si konečně natáhnu nohy, do kterých mě chytají tupé křeče a zavřu oči. Když mne Jarda budil a ja uviděla několik urovní osvětlených nadjezdů, mísil se ve mně smutek a lítost, že jsem nedokázala spánek ovládnout. Dojmy z Moskvy nedokažu dost dobře popsat. Moskva je něco mezi Prahou, Instanbulem a Cassablancou – bohatství, lesk i zašlá sláva. Mumraj lidí, aut, taxiků, koní, policistů…a fotbalových fanoušků. Zákoutí jak ve starých pražských uličkách s petrolejovými lapmpami. Bulváry s luxusními obchody, náměstí s kašnami a posedávajícími milenci…a pak nesmírnost Chrámu Vasila Blaženého a žhnoucí rudá hvězda na věži Kremlu. To je Rusko. Koncentrované do několika set metru čtverečných.
Rusko je všechno to, co jsi o něm kdy slyšel a nic z toho.
Chtěla bych sem znovu? Ano.
Chtěla bych tu žít? Ne.


Tahle cesta trvala přesně 40 dní. Projeli jsme 14 zemí a ujeli skoro 19000 kilometrů 22 let starým Mitsubishi L300, kterému říkáme „bydlík“. A jsme tři: já, můj muž Jarda a náš 10-letý syn, kterému pro změnu říkáme Prcek.


Fajn čtení? Sdílej ho s přáteli…komentuj ho…napiš mi…

 

RSS
Sdílej
Sdílej
http://leawinterova.cz/2018/09/12/pamir-2018-den2-4/
Tweetni
Sdílej

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Začněte psát hledaný výraz výše a stisknutím klávesy Enter vyhledejte. Stisknutím klávesy ESC zrušíte.

Zpět na začátek