Pamír 2018 (den 7,8,9) Jak mě v Kyrgyzstánu napadl námět na horor

Kyrgyzstán – přejezd do Kyrgyzstánu byl jako brána do oázy po dnech v poušti. Úleva, hory, které dávají tušit, že tohle je jen začátek. Konečně bylo zase na co se dívat. Nádhera! Opravdu! Hřebeny, údolí, kaskády, stíny a zapadající Slunce, co v horách vždycky čaruje.

Ty výhledy jsme dostaly za odměnu. Za to, že jsme v Kazachstánu spolykali tolik kilometrů.

Probuzení v nejvyšším průsmyku se zeleným horským udolím s potůčkem a nepřehledným stádem strakatých ovcí a koz, jejich bečení a mečení, hvízdání pastevců…to všechno bylo tak pohádkově dokonalé, že jsem ani neřešila, že musím na malou hned vedle silnice, nekrytá vůbec ničím a že je dost pravděpodobné, že to kolem profuní nějaký kamion. (Což se taky stalo.)
Asi jsme měli načerpat sil, abychom ustáli tu smršť dalších událostí. Ale to jsem trochu předběhla a taky jsem trochu přeskočila, protože kousnout do toho hořkého koláče už jsme dostali.
Projíždět horami je krásné, ale znamená to, že musíš jet dost často do kopce. Někdy do festovního kopce. A někdy do festovního kopce se serpentinami…za plazícími se kamiony. S bydlíkem, který není žádný junior, má své mouchy a vrtochy. Se stoupající nadmořskou výškou vypovídá víc a víc službu a naše nervozita stoupá až nad ty vrcholy, které nás obklopují. Fandíme bydlíku, prosíme ho, ukecáváme, aby vydržel a dal to. Ale jsme nervozní, našponovaní, podráždění…roste obava, co když bydlík výjezd na zlom nedá. Čudí – strašně, nejede – skoro vůbec, smrdí – jedovatě, vaří vodu v motoru, až nám teploměr začne hlásit nesmyslné XXX, místo čitelných hodnot. Jarda čas od času vykřikne něco jako: “Ty vole, ty vole…”, “Teď držte palce”, “…a jsme v p*deli”!
Možná to zní vcelku zábavně, ale bylo to cokoliv, jen ne zábavné.
…a když jsme dorazili nahoru a mysleli si, že to všechno ze sebe oklepeme, přišel na řadu průjezd tunelem. Tak zamlžený výfukovymi plyny, tak strašidelný, tak mysteriózní, že jsem nejdřív nemohla uvěřit tomu, že takové místo vůbec existuje. Mlha byla hutná, nedýchatelná a s každým nádechem se mi chtělo ten další opakovat méně a méně. Dáváme trika na obličej. Jenže to nestačí. Takže Jarda zavelí: “Polít trika vodou!” Leju vodu nejdřív na Jardu, pak se hned otáčím na Járu. Zadržuji dech, dusím se a v hlavě mi vytane obraz lidických dětí a žen zadušených výfukovými plyny. Nemůžu to dostat z hlavy, představuju si je, slyším je křičet nebo si alespoň myslím, že takhle museli křičet a padá na mne tísnivý pocit. Konec tunelu nikde. Napsala bych ti, je to jako v tomhle thilleru, jenže tunel plný jedovaté mlhy se temnými stíny, které plují po zdech, ještě nikdy nikdo ve filmu nepoužil.
Nádech za tunelem je jako vynoření z hluboké vody. Osvobuzující.
Máme to za sebou!
Sjíždíme serpentinami, motor se chladí, drobnosti, které jsou tak důležité. Je to paráda. Slunce zapadá, hory zase čarují fantastické obrazy a trochu se ochlazuje. Projíždíme mezi jurtami, vší tou domácí boží havětí, která v klidu přechází přes cestu a zas a znovu si v duchu říkám: “Svět není spravedlivé místo. Ale děkuju, že jsem toho dostala tak vrchovatou měrou, že cítím pocit vděku i viny zároveň.”
Policajt v cestě – filozofické úvahy v háji. Trochu podrážděnost ve stylu “co zase???” Nesvítíme. Platíme pokutu. Při odjezdu nám mávne. Co na tom, že nesvítí kde kdo. Cizinec není našinec. Myslím, že tak je to vlastně v pořádku.
Jedeme dál…přichází noc…a pak ta pohádková rána…
(A jen tak mezi náma: Kyrgystánci jsou zběsilí, neurvalí řidiči, zásadně nikoho nepouští, nikomu nevyhoví. Jezdí v protisměru, předjíždí ve vracečkách, vytlačují ze silnice…Každou minutou to tu je koleda o bouračku. Není to takový ten fajn chaos jako třeba v Maroku, je to úplně normalně bezohledné, sebestředné a krátkozraké. Kyrgystánci nefandí, neptají se, nezamávají – dívají se a jejich pohled není příjemný. Jsme vetřelci v jejich zemi, kteří se mají mnohem lépe – a to se nepromíjí, to nejde dohromady s jejich hrdostí a bojovností.)

 


Tahle cesta trvala přesně 40 dní. Projeli jsme 14 zemí a ujeli skoro 19000 kilometrů 22 let starým Mitsubishi L300, kterému říkáme „bydlík“. A jsme tři: já, můj muž Jarda a náš 10-letý syn, kterému pro změnu říkáme Prcek.


Fajn čtení? Sdílej ho s přáteli…komentuj ho…napiš mi…
RSS
Sdílej
Sdílej
http://leawinterova.cz/2018/09/14/pamir-2018-den-d7-9-mozna/
Tweetni
Sdílej

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Začněte psát hledaný výraz výše a stisknutím klávesy Enter vyhledejte. Stisknutím klávesy ESC zrušíte.

Zpět na začátek