Pamír 2018 (den 11) Jak jsme zůstali s Prckem na druhé straně řeky

Je časně ráno. Slyším, jak Jarda leze ze spacáku a chce nastartovat auto, abychom se ohřáli. Na ledových oknech se sráží voda. Klíček zachrastí v zapalování…a…nic. Znovu. Motor se převaluje, dusí…Nic. Bydlík nechce naskočit…a nenaskočí. Nemůžu tomu uvěřit.

Prostě nemůžu. Po včerejšku, ne. “Počkáme, až vyjde sluníčko a vzduch se ohřeje.”
Bolest hlavy začíná být intenzivní a ozývá se nepříjemná nevolnost. Polykam ibalgin a je mi úplně jedno, jestli je to v téhle nadmořské výšce dobrý nápad nebo není.
Prcek už se taky souká ze spacáku. Trochu ho bolí hlava. Pořád je nám zima. Chci uvařit zelený čaj. Zapalovače nefungují. Ne a ne zažehnout plamínek. Plyn na sporáku jen tak líně šumí. Nakonec přece jen přeskočí jiskra. Prcek vypije dva mátové čaje, já stěží polykám každý hlt. Trochu nás hřejí první paprsky do zad. Jdeme zkontrolovat brod. Přes noc upravili buldozerem terén. Vypadá to sjízdně, kdyby bydlík nastartoval…Jarda domlouvá s chlapíkem od buldozeru roztažení – když utáhl přes řeku kamion, s náma to bude hračka. Dáváme mu zbytek lahve Jägermeistera, hrnek vody a uklízíme auto, protože v něm máme pořád hromady věcí, které byly potřebné pro výměnu turba. Také oblečení, boty a všechno, co jsme museli vyndat a už nestihli uklidit.
Klukům se po čaji udělá o něco lépe, mně ne. A všichni pořád dýcháme jak staré lokomotivy. Do téhle nadmořské výšky jsme prostě vystoupali moc rychle a neměli šanci na aklimatizaci. Nešlo to jinak.
Bydlík uklizen, zapřažen za buldozer, beru mobil, abych udělala video a pár fotek…buldozer táhne bydlík přes řeku a ten pořád nechce chytit. Pak se ozve “rup” a lano je na dva kusy. Bydlík stojí přesně uprostřed řeky, hrne se přes něj voda, chlapi řeší, co s lanem na jedné straně řeky, my s Járou na tom druhém. Nakonec lano nějak zauzlují a už zase buldozer táhne bydlík přes brod. Když je na druhém břehu, pracně chytne. A strašně čudí.
Jenže až teď mi dojde, že my s Járou budeme muset “nějak” přebrodit. Hledám dál a dál od brodu nejužší místo…Že se namočíme je jasné, že to bude ledové, je ještě jasnější, ale že mne hned z ledové vody chytnou křeče do nohou, z toho chvilku lapám po dechu. Pomáhám Prckovi na druhou stranu, pomáhám mu přeskakovat z kamene na kámen a na břeh. Necítím chodidla a věci mi padají z rukou…lovím je z řeky, ruku prokřehlou a bez citu. Klepu se. Klepu se tak hrozně, že nemůžu ani běžet. Dojdu k bydlíku, na jednu stranu šťastná, že motor běží a že má Prcek suché nohy, na druhou stranu vyčerpaná a udýchaná. Jarda pouští topení naplno, ale ještě půl hodiny po tom, mám nohy úplně ledové. A je mi pořád špatně.
Ale frčíme. K jezeru Karakul, krajinou nepopsatelně krásnou. Fotím, fotím jak blázen, za jízdy z auta. Fotím, protože žádná z těch fotek nezachycuje to nepopsatelné, co kolem nás je.
A říkám si, že “už máme vybráno”.
…Než uslyším divný syčivý zvuk od zadního kola a říkám Jardovi: “Zastav. To není svištění turba. Tohle zní divně.”
(Aktuálně tak 20km za Astrachaní, Rusko. Na vcerejší velké zklamání přijde řada později…)


Tahle cesta trvala přesně 40 dní. Projeli jsme 14 zemí a ujeli skoro 19000 kilometrů 22 let starým Mitsubishi L300, kterému říkáme „bydlík“. A jsme tři: já, můj muž Jarda a náš 10-letý syn, kterému pro změnu říkáme Prcek.


Fajn čtení? Sdílej ho s přáteli…komentuj ho…napiš mi…
RSS
Sdílej
Sdílej
http://leawinterova.cz/2018/09/16/pamir-den-d11/
Tweetni
Sdílej

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Začněte psát hledaný výraz výše a stisknutím klávesy Enter vyhledejte. Stisknutím klávesy ESC zrušíte.

Zpět na začátek