Pamír 2018 (den 12) Jak jsme ustáli největší krizi

Jedenáct dní snídáme sušenku namočenou do čaje (nebo jen ten čaj), ale dvanáctý den je den ranní hostiny v homestay v Murghabu. Sedáme si k nízkému prostornému stolu, křížíme nohy pod sebou a před námi jsou plné talíře a misky…volská oka, bílý chléb, máslo, domácí marmeláda, kompotované višničky, čokoládové bonbony, med a konvice zeleného čaje.

Přemýšlím, jak moc mi po tom bude špatně. Tuhle vsuvku si nemohu odpustit – ne, nejsem nevděčný negativista – uvažuji naprosto racionálně. Jak moc se můžeme “nacpat”? Jak moc se u mě ozve intolerance na vajíčka, jak zvládneme domácí lehce žluklé máslo, které bylo ve studni s ledovou vodou…? Jak vyřeším naše střevní potíže…přemýšlím…a u toho hltám ta vejce, zajídám je chlebem se silnou vrstvou másla a piji čaj se lžící medu, který JÁ přece vůbec nejím!!! Bylo to VYNIKAJÍCÍ!!! Všechno!!! Je mi skvěle a tak to zůstalo zbytek dne. Doma bych se zaobirala faktem, jak je to možné, co asi s čím “zafungovalo”, co ten lepek a sacharidy…TADY, tady neřeším nic z těhle blbin, které nám umožňuje ten pohodový západní životní styl.
(Konec vsuvky.)
Loučíme se – bože, ta holčina s dlouhatánským copem pod šátkem je tak krásná! A tak milá.
Máváme, sjíždíme prudký kopec od homestay a začínáme řešit první problém dne: najít pneuservis, nechat zalepit a nafouknout proraženou pneumatiku, protože bez rezervy pokračovat nemůžeme.
V “jižním terminálu” najdeme servis, popovídáme s chlapama, jeden nám prstem do prachu na okno nakreslí symbol ryby, druhý dává kontakt na manželku v Dušanbe, až tam budeme, jsme jejich hosté…Další rozloučení a ještě zpátky na “benzinku”, dotankovat naftu. Kde jsme vzali peníze, když je víkend a banka je zavřená (bankomat neexistuje)? Majitel homestay nám za skvělý kurz vyměnil eura za tádžické somoni.
Teď už opravdu vyjíždíme. Směr Khorog a camp Pamir Lodge. Řekla bych, že to byl pro nás všechny velmi zvláštní bod na mapě…pro Jardu návrat a možná uzavření něčeho, co léta zůstalo neukončené. Pro mne poznání místa a lidí, které jsem si tak dlouho tvořila jen v představách, a pro Járu zvědavost, kde to ten táta ze sebe “rval ty obvazy”. Ten příběh jsme slyšeli mockrát, ale jen Jarda ho prožil.
Hned za Murghabem musíme zastavit u brány a vojáci si zapisují naše pasy, dávají povolení k vjetí do oblasti.
Možná jsem ti ještě nenapsala, že už hodně velký kus cesty jedeme podél sloupů s ostnatými dráty – pohraniční pásmo s Čínou. Dokonalý, uhlazený, zarovnaný plot v délce set kilometrů. Jak kovová žiletka vražená do kůže. Stačí prostrčit ruku do Číny a nohama zůstat v Pamíru.
Cesta je těžká. Oficiálně je to Pamir Road, mezinárodní silnice, jenže se silnicí to má málo společného. Teda s tou, kterou si představíš. Ano, občas jedeme po asfaltu. Většina cesty je buldozerem upravený dvoumetrový pás čehosi, co není písek, není to kamenná suť a není to hlína…tak nějak všechno dohromady. Máme pořád zapnutou čtyřkolku, pořád auto ve smyku, pořád díry na cestě, pořád strašně černě čoudíme, pořád vaříme vodu v kopcích a pořád koukáme kolem sebe, protože tahle část Pamíru je nejkrásnější! Tolik prostoru! Tolik velkorysosti! Tolik syrovosti! Tolik opravdovosti! Tolik času na přemýšlení. Plutí v prostoru… A taky čistého strachu, co bude když…obrovské únavy, která s každým kilometrem narůstá exponenciální řadou. Závěrečných 70 kilometrů průjezdu vesnicemi, které jsou jedna jako druhá, podlouhlé nudle podél silnice, které nikde nekončí a nikde nezačínají, nás všechny ubíjí…doslova. Do Khorogu vjíždíme za tmy, bez funkční gps, na hranici výbuchu kteréhokoliv z nás. Skřípeme zubama, občas na sebe vyštěkneme a vzduch kolem nás by se dal krájet, jak je hustý. Všichni strašně dobře víme, že stačí jiskřička a exploze bude fatální. Spustí něco, co nikdo z nás nechce. Mám pocit, že se zblázním, že musím praštit hlavou o přední sklo…takovou dálku jedeme kvůli tomuhle bodu blízkému šílenosti? Proč? Co tu děláme? K čemu to je??? Koukám z otevřeného okýnka a chci si urvat pár vteřin času pro sebe, pár vteřin a srovnat se…Jarda pořád řídí, projíždí úzkými uličkami, ztrácíme se v nesmyslných částech města, protože gps je absolutně zmatená. Točíme se s bydlikem na pětníku…motáme se, hledáme nemocnici, ve které tenkrát Jardu ošetřovali v naději, že se zorientuje a najdeme Pamir Lodge. Nešlo to. Prostě to nešlo. Nenašli jsme ji. Jsme ještě víc na hraně. (Jak to vypadá, když je to za hranou?) Nevím po kolikáté už přejíždíme most přes řeku…Jarda je vyčerpaný, strhaný… Skoro slyším ty struny v nás, jak jedna po druhé praskají, ten kovový zvuk s krátkou ozvěnou. Poslední, poslední struna se utahuje a točí na kolíček…
Zahlédneme cedulku Pamir Lodge. Ptáme se místních, objíždíme, otáčíme se a znovu se několikrát vracíme na stejné místo. Když vyjíždíme úzkou uličkou do prudkého kopce, Prcek se strašně rozbrečí, že v autě vzadu viděl dvě postavy. Brečí vyděšený, bezmocný, nešťastný…Je zvláštní, jak tohle všechno funguje – najednou jsou zase všechny struny na svém místě, utažené tak akorát, aby všechno fungovalo, jak je potřeba…přijíždíme do Pamir Lodge. Vítá nás mladý kluk a Jarda se ptá: “Je tu Zubejda?”
“Zubejdaaaaaaa!!!!”
Vychází krásná žena s tmavýma očima a úsměvem, který se nedá popsat. Lidskost, otevřenost, hřejivost, ženskost…
Poznávám ji – hned – znám ji jen z jedné fotografie, ale je pořád stejná.
Pamir Lodge byl tři dny naším přístavem, oázou, balzámem…až mi někdy zase bude na nic, sednu si v duchu na dřevěný špalek schovaná pod větvemi vzrostlé vrby, budu poslouchat šustění tisíce vrbových lístku, popíjet čaj z porcelánové konvičky a koukat s Jardou a Prckem do map…sem se ještě hodněkrát vrátím…


Tahle cesta trvala přesně 40 dní. Projeli jsme 14 zemí a ujeli skoro 19000 kilometrů 22 let starým Mitsubishi L300, kterému říkáme „bydlík“. A jsme tři: já, můj muž Jarda a náš 10-letý syn, kterému pro změnu říkáme Prcek.


Fajn čtení? Sdílej ho s přáteli…komentuj ho…napiš mi…
RSS
Sdílej
Sdílej
http://leawinterova.cz/2018/09/17/pamir-2018-den-d12/
Tweetni
Sdílej

2 komentáře u “Pamír 2018 (den 12) Jak jsme ustáli největší krizi

  1. Moc pěkná čeština v napínavém čtení. Právě jsem se rozmýšlela, jakou knihu si vyberu ke čtení. Jsem zde. Díky

    1. Děkuji, MOC mne to těší! Chystám v nejbližších dnech další článek, takže tenhle příběh nezůstane nedovyprávěný 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Začněte psát hledaný výraz výše a stisknutím klávesy Enter vyhledejte. Stisknutím klávesy ESC zrušíte.

Zpět na začátek